rajce.net - místo pro vaše fotografie

První sobotu v prosinci jsme založili tradiční výšlap na Čupek (Metylovickou hůrku) s názvem Vlčí šlépěj, a to hned 50. ročník, vlastně první, ale kdo nás zná tak ví proč. Nepršelo už více jak měsíc, podle předpovědi má začít právě tuto soboutu. Naštěstí nezačlo. V propozicích akce je zúčastnit se až vrcholové akce - opékání špekáčků, svaření vína, povzpomínat na uplynulé akce a tak trochu vytvořit plán, co společně podnikneme příští rok. Někteří to vzali hopem už od rána, kdy jsme se sešli na nádraží ve Frýdlantu, pak nakoupili proviant na cestu a společně vyrazili na Solárku, Sv. Annu, Metylovice, Čupek. Pod vrchlem (ze strany FM) jsme snědli a vypili všechno co kdo přinesl (vynikající byly škvarky od Dáši a klobouk dolů před perníčky se symbolem akce od Jany). Za tmy jsme sestoupili do Hodoňovic, kde bylo zakončení U Čendy. Pravda, já jsem to zakončil dříve, což mmne mrzí, ale stalo se... . Myslím si, že akce splnila svůj účel počet zúčastnivších lidí v počtu 15 dává tušit, že příští 51. ročník bude ještě vyšperkovanější. Tož, partyjo, díky vám za podporu...

Dole inverze jako hrom, nahoře by mělo být krásně ... mám chuť vyzkoušet, co budou říkat mé klouby starší padesáti let na výstup na Smrk a Lysou v jednom dni,

a taky se nadýchat trocha čerstvého vzduchu. Rozhazuji sítě, ale jak naschvál nikdo nechce jít, mají pracovní povinnosti. Jsem rozhodnutý jít sám, večer před

tůrou se však ozývají dva človíčci a ptají se jestli to platí..., jakoby jsem si někdy dělal srandu.
Do batůžku beru vodu, sváču a samosebou foťák a běžím na sedmý vlak ... a dneska konstatuji, že i když mne nohy bolely ještě dva dny po výkonu, byl to parádní

výletek, podpořený suprovním počasím. No a zde je několik fotek... .

Je chladná podzimní sobota. Kolo jsem už odložil za pec a vytáhnu ho jen když bude tepleji. Ale doma nebudu, to by se mi mohly zkrátit žíly. A tak vyrážím pěškobusem na druhou nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd, a samosebou přibaluji foťák.

Dušičky jsou za dveřmi, začíná období plískanic a mlh, komínové plyny začínají zamořovat ovzduší. Dneska je ale ještě pěkně, takže hurá na hřiště, vždyť letos jsme ještě nehráli volejbálek...

Paprsky podzimního sluníčka vyzývají k poslední letošní projížďce na kole. Do mrazivého nedělního rána se nám moc nechce, ale přes den má být jasno a teploty nad 10 st.C. Přibaluji si jedno tričko navíc, čelenku a tenké dlouhoprsté rukavice a v jedenáct hodin vyrážím směr Pržno, kde se setkávám se spolucestovníky. Podél Ostravice jedeme až na Šance, ve směru hodinových ručiček objíždíme téměř vyschlou přehradu (viz. foto od mostu u Bezručova údolí nebo předposlední snímek ze Starých Hamer), kousek za Samčankou pak odbočujeme vlevo a stoupáme na Břestový. . Nahoře nás vítá pouhopouhých 5 st ... pravda, je už půl páté a paprsky sluníčka se nebezpečně kloní nad horizontem Kněhyně ... posledních cca 25 km (přes Srdce Beskyd a Podolánky) je pak "pouze" dolů, proto teplé doplňky přicházejí vhod. A domácí čajíček s kapkou rumu jakbysmet...

Je půlka října, na horách je první poprašek sněhu. Na kolo je už chladno, proto obouváme pohorky a jdeme si provětrat plíce, tentokráte pěškobusem a v prstředí 100%ní vlhkosti. Naše trasa vede z Raškovic na Kotař, dále na Ropičku a Godulu.

Nemám rád místa kde je moc lidí, ale tuto akci si nenechám ujít. Počasí přímo ukázkové, na krku foťák s teleobjektivem, takže jdem do toho... (fotky nepotřebují komentář... ). A při odchodu máme štěstí - vidíme start civilního nákladního AN 124-100, zvaného Ruslan (mrkněte na http://techmag.valka.cz/let_l_an124.htm). Tak to je síla...

Ve věku kybernetiky, atomu, mobilů či digitalizace všeho možného musí být let balonem moc velkým zážitkem. Tento let začínal na dožínkovišti ve Starém Městě (u FM) za krásného počasí, větřík pofukoval, ... a já neměl představu jak se takový teplovzdušný obr dostává do vzduchu, ale naopak měl představu, že jej budu postupně sledovat ze země, přesouvat se budu jak jinak než na kole. Ale hned po startu bylo jasné, že balon stíhat nebudu (asi mám málo natrénováno), vzdal jsem to na prvním kopečku u Skalice.

(4.9.2011) Na frenštátském náměstí se vyhlašují výsledky chodeckého klání po sedmi beskydsých vrcholech. Chvíli si to užíváme a pak se jdeme skrýt do lesů, tedy přesněji do lesa, do Tarzanie v Raztoce. Zde je pár obrázků, ke kterým není co dodat.

Poslední srpnový víkend jsme s přáteli seděli na vrcholu Lysánky (cyklotrek partyje, která se mnou byla i na treku z Aše do Brna a FM), mlsáme zelňačku, vítr nám bere pěnu z piva podobně jako fixírka. Někdo utrousil poznámku, že se Plesnivka za 4 dny zavírá a bourá (za 2 roky zde bude stát nová chata). Pozor, ... a já mám doma poukaz na ubytování na Lysé, na Kameňáku, kde ale nebude po dobu výstavby nové chaty možné ubytování. Okamžitě reaguji ... počasí je přímo ukázkové, ....v pondělí po práci dáváme se Š. batoh na záda a vyrážíme nahoru. Cestou potkáváme jen málo lidí, těsně pod vrcholem si pochutnáváme na borůvkách a malinách, nahoře pak na zelňačce, zato kafe při západu slunce je příšerné (snad se to do nové kuchyně naučí dělat...). A to ticho..., balzám na nervy. Po setmění obejdeme vrchol, pokocháme se výhledy na blikající Místek a Ostravu, pak jdeme na kutě, abychom ráno stihli východ sluníčka (doufáme že vyjde, protože se začínají objevovat mraky). A vyšlo, určitě to stálo za to, sluníčko se narodilo kousek vedle Babie gúry (Babí hora). Východ sluníčka sledoval kromě pár stejně nadšených lidí jako my i objektiv kamery TV Nova (kamera na stativu), kameramana a jeho asistentku to ale zjevně nudilo, seděli znuděně v autě a občas udělali fotku - na mobil a přes čelní sklo auta. Zkrátka - byznys je byznys. Před sedmou scházíme dolů, potkáváme jen skalní lysaře, až pod Lukšincem jde pár dalších turistů. A na Ostravici pak kupujeme čerstvé rohlíčky a doplňujeme ztrátu kalorií. Co závěrem? Díky dárcům poukazu za krásné chvíle...

Je zajímavé, že čím si člověk splní více snů, tím více sní. Pravdou je, že mne láká i cizina, ale Česko je Česko. A sny se mají plnit, aspoň na 90%. A já, sotva se vrátivši z posledního cyklotreku, přemýšlím, co bude dále, aspoň co se kola týče. Ale nepředbíhejme…

Právě se mi splnilo několik těch snů – podívat se na nejzápadnější hranici Česka, na Šumavu (a na kůrovce a Černé jezero a pramen Vltavy), projet se na kole kolem Lipna nebo v lesích kolem Lužnice, vidět nejsevernější místo Rakouska, ale hlavně, pořádně provětrat kolo. A to jak jinak než na trase Aš – Brno (původní návrh, který byl akčně poupraven o dojezd z Brna do F-M).
Příprava začala již někdy v březnu, kdy usedám k PC, googluji přibližnou trasu, výsledkem je cca 720 km. První nástřel předávám mým známým a jsem překvapený, kolik lidí má zájem potrápit své tělo i řetěz svého kola. Na monitoru si mapu přibližuji a cesta se stává zřetelnější. Snímám obrazovku jednu po druhé a mapy pak spojuji, určuji potenciální místa noclehů a hledám zde ubytování na jednu noc. Měsíc a půl před odjezdem vybírám přímý vlak z OV do Chebu a kupuji společné lístky. A je to. Můžeme vyjet.

Na cestu se nás vypravilo 12, z toho 3 děvčata. Obtěžkáni kabelami s nejnutnější výbavou vyjíždíme na horských a trekových kolech z Chebu na trasu dlouhou 973 km. První den věnujeme projížďce Ašského výběžku, navštěvujeme, FrantLázně, SOOS, Trojmezí, částečně jedeme i Německem, nezapomněli jsme na Aš, na noc se pak vracíme do Chebu. Další dny bikujeme (a blížíme se k domovu) podél hranice, po bývalých pohraničnických cestách (signálkách), až k Lipnu, pak projíždíme Č. Krumlov, Trhové Sviny, u Č. Velenic pak opět najíždíme na pohraničnické cesty, abychom projeli Českou Kanadou a dojeli až k Vranovské přehradě, kde opouštíme krásnou nedotčenou přírodu podél našich jižních hranic, a vjíždíme do vnitrozemí Jižní Moravy. Podél cest (především v Českém lese a na Šumavě) stojí v pozoru spousta hub, bohužel, můžeme je jen vyfotit, poštou poslat domů je nelze. Trasy máme rozvrženy na cca 80 – 125 denních km, denně jsme nastoupali od 950 do 1850 m, tedy i dobrá zabíračka na plíce i nohy. A celkem se nám daří před večerem dojet do cílů denních etap, kde je pro nás připraveno ubytování i večeře. Projeli jsme Přimdu, Domažlice, Nýrsko, Železnou Rudu, viděli několik šumavských jezer, rozpadlou vojenskou základnu Havran (Slávek smočil oko, neb se zde podíval po 30 ti letech, kdy zde vojenčil), vrch Poledník i Schwanzenberský kanál, Modravu (s aktivisty proti kácení lesů zničených kůrovcem) i Kvildu (brr, zima jako hrom, pouhých 7st.C, k tomu nějaký ten deštík), pramen Vltavy, byli jsme i v místě mého vojenčení – Nové Vsi nad Lužnicí, kochali jsme se krásnými lesy i rybníky v okolí Chlumu u Třeboně, navštívili jsme českokanadskou novou Bystřici i Slavonice. Původně plánovanou trasu Bítov – Brno na dva dny jsme pak zvládli za den jeden (děvčata, smekám klobouk), proto v neděli ráno (v 6:40 hod.) vyrážíme na 183 km dlouhou cestu domů (přes Výškov, Kroměříž, Hulín, Bystřici p.H., ValMez, Rožnov a Pindulu). Cílové pivánko (vlastně pivánka) si dáváme v 18 hod na přehradě v Bašce. Jsem unavený, zarostlý, potem páchnoucí, s probrzděným zadním ráfkem (podélná prasklina cca 20 cm dlouhá), …taky cítím, že mám nohy. Ale jsem šťastný, že se nikomu nic nestalo a že jsme ten maraton se ctí zvládli a že jsme projeli napříč celým Českem. A že občas pršelo? Nevadí.
A co dále? Jak jsem už na začátku zmínil…nepředbíhejme, vlastně ještě nemám přepletené zadní kolo. Ale už dneska vím jak těžké bude stoupnou ještě o stupínek výše v poznávání své rodné hroudy.

Zdraví a všem spolucestujícím děkuje Vlk

V oblasti Krušných hor jsem ještě nebyl, takže při zajišťování letošní dovči bylo pro a proti. Pro - podívat se do míst, které jsou pro mne neznámá. Proti - zdevastovaná krajina po hnědoúhelném rabování v minulých letech. A skutečnost předčila mé očekávání - hory krásně zelené, lesy smrkové nebo břízojeřabinové, vzduch čistý, pěkná a čistá města se starou architekturou, zkrátka palec nahoru. Je tu ali i ALE... Jáchymov (kromě nových lázní) hrůza, každý snad druhý barák zdevastovaný (viz. foto), nejvíce mne však zklamal Klínovec (1244m.n.m. - nejvyšší hora Krušných hor), nevýrazný vrchol, dojez auty až nahoru (samosebou my jsme šli pěškobusem, ale sportovní zážitek nic moc), na vrcholu polorozpadlá chata vč. s kdysi nádhernou rozhlednou (vzkaz majitelům - styďte se, zkuste se podívat na snažení našich lidí postavit na chatě aspoň trochu důstojnou chatu na naší Lysánce...). Cestou zpět jsme se pak stavili na Říp, neb co je pro Mohamedána Mekka, to je pro Čecha Říp.
Mno, nebudu kecat, však se podívejte.
Vlk

Předposlední červnový prodloužený víkend (r. 2011) zkoušíme (taky poprvé) splout řeku Bečvu. Poprvé vítáme u vody náš nový porcelán, Soničku a Karolínku, Anička je už

zkušená vodačka. Základnu máme v pěkném kempu v Hranicích na Moravě, tam rozbalujeme stany, každý večer zapalujeme oheň a pečeme buřty, keškaři loví své kešky a naše

děvčata se přehánějí v nabídkách různých dobrot v podobě buchtíček, bombónků, keksíků, apod. . K dopravě na start (Lhotka n.B.) a z cíle (Lipník n.B.) využíváme vlak.

Počasí nám přeje, především 1. den (Lhotka - Hranice) jsou mnozí z nás osmahnutí sluníčkem víc než je zdrávo. Plavba pěkně ubíhala, občas byla zpestřená koupáníčkem,

jak dobrovolným, tak i nedobrovolným. A jako znalec jihočeských řek můžu zodpovědně říci, že Bečva mne nadchla svou krásou a klidem. A ani nám nevadilo, že cestou

nebyly žádné hospůdky nebo že jsme občas museli vystoupit a lodě přetáhnout přes kamenné jezy nebo mělčiny. A devízou bylo i to, že jsme nemuseli k řece jet dlouhé

hodiny. S Hranicemi jsme se pak rozloučili na pěkném náměstíčku. Takže - kdo nevěří ať tam běží...vlastně pluje.
Zdraví Vlk

Tak už to mám za sebou... tedy ten vstup do klidnějšího půlstoletí mého žití. Reakce pomalejší, vlas šedivější, močení častější... . Z poslední akce (oslavy) dávám na "rajčátko" pár fotek, ať víte že žiju. Počasí v sobotu nic moc, ale o to víc mne potěšilo, že příkoří způsobené deštěm, mlhou a asi 6-ti km pochodem, pak přežití bez elektřiny, ústředního topení a PC neodradilo mé TOP kamarády přijít a zavzpomínat. A v neděli bylo nádherně (aspoň jihomoraváci poznali, jak jsou naše Beskydy krásné) a my ze Smrku viděli jako na dlani kus rodné hroudy. Tak ještě jednou díky.

Vlk

Náš třídenní cyklotrek na Helfštýn, na který jsme se tak těšili, je za námi. Početná skupina nadšenců vyráží z FM (od Žida) směr Frýdlant, Kunčice p.O., Trojanovice, Pustevny zdoláváme po Knížecí. Po občerstvení v kolibě (a taky jsme zde přečkali déšť) sjíždíme nádherným, 14 km dlouhým sjezdem až do Rožnova, dále pak po cyklostezkách podél řeky Bečvy jedeme do ValMezu a dále do Hustopečí, kde se v místní hospodě téměř s pláčem loučíme s hokejovým zlatem (prohráváme se Švédy). Po 94 km přijíždíme před večerem do Hranic na Moravě, z kopců nad vápencovým lomem. Spíme v příjemné vojenské ubytovně, vedle je restaurace s výtečným jídlem.
Ráno je nedeštivo. S chutí vyrážíme do lázní Teplice n.B., nad místním nádražím pak tlačíme svá kola k hraně nejhlubší propasti v Česku. Pak sedáme na kola a jedeme do místních kopců (mno, proti Beskydům kolem Lysánky je to jen mírně zvlněná krajina) a po asi 10 km sjíždíme z kopce k pomyslnému cíli – hradu Helfštýn. Zde si to užíváme – prohlídka, odpočinek, pivánko, koláče, dršťková… . Pak prudce sjíždíme k Bečvě u Lipníku a dále neznatelným stoupáním odvalujeme pláště kol po cyklostezce podél řeky až do Hranic (42 km). A pozor, večer začíná pršet.
Ráno nás probouzí šustění (nebo dunění?) dešťových kapek. Čekáme až do desíti a věříme, že se nad námi slituje cyklistický Bůh. Neslitoval. Zabalení do různých nepromoků (časem se to změnilo na promoky) vyrážíme na cestu, lehce však upravujeme trasu (bude měřit 67 km), abychom naše děvčata moc nehnali do kopců. A klobouk dolů, děvčata jela jak o závod. Za chvíli jsme v Hustopečích, odtud na NJ a Kopřivnici, pak přejíždíme dva kopečky (v Měrkovicích a Myslík) a závěrečnou máme u velkého plátna (hrajeme v hokeji o bronz) v hospůdce pod sjezdovkou v Palkovicích. Naše fandění pomohlo, bronz máme (Rusům jsme nadělili 7 gólů, oni se zmohli na 4). A já mám 3 km před skutečným cílem defekt. Cestou třikrát foukám zadní duši, protože se mi to už dneska nechce lepit. Za zpoždění se všem omlouvám dobrou hruškovicí.
Nechci se opakovat, ale zase jedna vydařená akce za námi, tentokrát s najetými 203 km.

Zdraví Vlk

První dubnový víkend je pro nás, severomoravské vodáky, svátkem. Upouštění vod z přehrady Šance na řece Ostravici umožňuje splout na raftech, kajácích a jiných plavidel dle chuti a odvahy od hráze přehrady až po Frýdlant n.O., ti vytrvalejší pak plují až do F-M. Teplota vody je něco málo nad nulou, teplota vzduchu v sobotu cca 10st. a více (čím blíže k F-M a k odpoledni, tím samozřejmě tepleji...), sníh ani led podél toku už dávno není. Já tentokráte beru do rukou řidítka bajku a foťák a k přehradě sjíždím od Visalají Masarykovým údolím nedříve na hráz a pak už do dění vodácké akce. Na kole pak sleduji řeku až do Bašky a fotím a fotím a fotím. A zde je pár obrázků... (bez komentáře).

Pro inspiraci jsem v neděli 27.3. omrknul závody ve zjezdu na kolech sjezdovky na Sviňorkách (Morávka). Klobouk dolů, kluci a děvčata, byli jste dobří. To já mám pud sebezáchovy už opravdu někde jinde. No nic, pěkně se podívejte a ... pojďte raději trénovat na lesní chodníčky či asfaltek. Vždyť už je venku tak krásně...

První únorový prodloužený víkend jsme tradičně navštívili Jeseníky. Počasí nám, bohužel, moc nepřálo. Páteční skiing na Ramzové ještě ušel (zesilující vítr, nahoře mlha, odpoledne pak sněžení, kladné body byly díky malému množstvgí lyžujících lidí, proto u sedačky nebyla žádná fronta a my mohli jezdit co to dalo...). V noci z pátku na sobotu se výrazně oteplilo a sníh se ztrácel před očima. V mokré stopě běžkujeme z Petříkova na Smrk, odtud jsme pak chtěli po hřebenu na chatu Paprsek. Díky vichřici, která nedovolovala chůzi po hřebenu, se vracíme kousek zpět a pak lesem a v předpisově upravené stopě Paprsek navštěvujeme. Droga zvaná borůvkové knedlíky nám dala křídla, pivánko smočilo rty. Pak už následoval 6-ti km sjezd do Petříkova a večerní bahnění v bazénu lázeňského domu Priessnitz v Jeseníku. Nedělní lyžovačku díky ranní teplotě +11 st C, stálé silnému větru a doslova temným horám vzdáváme a těšíme se na nedělní oběd v teple domova. Jó, Jeseníky ve třpytu jiskřivého sluníčka hladícího svými paprsky aspoň metrovou pokrývku sněhu jsem už dlouho neviděl. Snad příště... .

Pranostika o lednu, o tom jak se vleze za kamna, to na nás neplatí.